Při nedávném rozhovoru s panem starostou jsem se dozvěděl, že zájem čtenářů o radimskou obecní knihovnu je tak malý, že se už nevyplatí držet knihovnu pravidelně otevřenou. Osobně jsem přesvědčen, že je to obrovská škoda. Je pravda, že dnešní doba nabízí daleko více příležitostí jak trávit volný čas. Obyčejná tištěná kniha má velkou a také atraktivní konkurenci. Rád bych ale Vás, čtenáře Radimáčku, přesvědčil, že i společnost obyčejné knihy se může stát neobyčejným zážitkem.
Nakladatelé pravidelně dodávají na trh knižní novinky, já bych Vám ale dnes rád představil jednu velmi starou, vcelku nenápadnou, ale nesmírně zajímavou knihu. Doba dovolených je k tomu určitě ideální čas. Pokud Vás tato kniha zaujme, s radostí Vám ji půjčím.
Začnu jejím autorem. Jméno Albert Schweitzer není úplně z nejznámějších. Pokud k tomu ale přidám dovětek, že se jedná o nositele Nobelovi ceny za mír, snad to bude dostatečná záruka zajímavého čtení. Albert se narodil v roce 1875 ve Francii do německé, církevně založené rodiny. Albert měl vynikající hudební nadání a jako desetiletý už veřejně hrával varhanní koncerty. Později se stal jedním z největších znalců J.S. Bacha. Albert vystudoval teologii, filozofii a působil jako akademický teolog. Ve třiceti letech ho zaujal článek misionářské společnosti popisující těžký život domorodců v rovníkové Africe. Rozhodl se převrátit svůj život naruby. Přihlásil se ke studiu medicíny, kterou úspěšně absolvoval s doktorátem a hned jak to bylo možné, přihlásil se do misie jako lékař. Společně se svojí manželkou poté vyrazil v roce 1913 do rovníkové Afriky domorodcům pomáhat.
Manželé Schweitzerovi odjeli do misijní stanice Lambaréné, uprostřed deštného pralesa v dnešním Gabonu, pouze ze zásobou léků a zdravotnického materiálu. Na vlastní náklady začal Albert budovat z ničeho nemocnici uprostřed divočiny a postupně poskytovat zdravotní péči místní komunitě. Kniha je ve skutečnosti sbírka sešitů, které si Albert v průběhu let zapisoval. Toto poutavé autentické vyprávění přináší hned několik svědectví. Předně je vidět obrovská vůle a přesvědčení o správnosti poskytnout původním domorodým kmenům lékařskou péči. Velmi zajímavé čtení, především pro toho, koho zajímají přírodní národy, žijící po tisíciletí v úzkém vztahu s přírodou. Kdo by čekal zázračné přírodní léčitelství, asi bude zklamaný. Zdravotní stav těchto kmenů, kvalita a doba dožití, byla již v té době na hony vzdálené evropským zemím. Banální onemocnění decimující zdravé jedince. Krutost, se kterou kmeny zavrhovaly nemocné a pokud je rovnou neusmrtily, nechávaly je opuštěné svému osudu. Stejně tak jako velká nedůvěra ke všemu novému. To vše byl Albertův začátek. I naprosto elementární zdravotní péče potom začala rychle a dramaticky měnit jejich realitu a začala budovat lepší, vyspělejší společnost.
Druhá zajímavá linka vyprávění je o lidské svobodě a práci. Domorodé kmeny nechápaly význam osobního vlastnictví, stejně tak cílenou práci nebo jakoukoliv zodpovědnost. Po tisíciletí jim prales vždy poskytoval k obživě minimum potřebného. Snahou misionářů bylo zapojit domorodce do budování osad, do zúrodnění půdy a tím zajištění lepšího zásobování potravinami, dále do rozvoje řemesla a obchodu s exotickým dřevem. Většina pokusů však končila neúspěchem. Bez neustálého dozoru a vedení se pracovní kolektivy během okamžiku rozpadaly. Nebylo v možnostech domorodců pochopit a udržet cílenou aktivitu, jejíž význam přesahoval jejich osobní aktuální potřebu.
Celá kniha, na pozadí vypravování příběhu, k tomu nastoluje samotné téma kolonizace. Otázka, nakolik byla kolonizace obhajitelná s ohledem na snahu civilizovat divoké domorodé kmeny, ale zároveň se obohacovat z obsazení jejich přírodních zdrojů, zůstává už na samotném čtenáři.
Albert Schweitzer se stal ikonou své doby. V pozdějších letech zcestoval celý svět. Pro svou myšlenku se snažil získat co nejširší podporu. Stal se uznávanou osobností, která se vyjadřovala ke globálním tématům. Pro „svoji“ nemocnici nadále sháněl zdroje a pravidelně se do ní vracel, aby ji dále rozvíjel. Albert byl aktivní do vysokého věku a nakonec v Lambaréné v roce 1962 i zemřel. Se svojí manželkou a nejbližšími spolupracovníky je pochován v její bezprostřední blízkosti. Nemocnice funguje dodnes a stala se regionálním fenoménem. Albert si svojí prací vydobyl takovou reputaci, že po vzniku samostatného státu Gabon, byl jeho portrét umístěn na první vydanou poštovní známku.
A jaký vztah měl tento příběh k Radimi? Tak předně Albert navštívil mladé Československo hned několikrát. Osobně se setkal s prezidentem T. G. Masarykem. Čechoslováci a to i s přispěním Radimáků, uspořádali expedici Lambaréné 1968, která nemocnici odvezla léky a zdravotnický materiál. Druhá expedice z Československa se uskutečnila ještě v roce 1988. Upomínku na tuto osobnost můžeme v Praze nalézt na Novém Městě na zdi svatého Michala v podobně pamětní desky. Milá čtenářko a milý čtenáři, pokud Vás příběh Alberta Schweitzera zaujal a odhodláte se otevřít knihu napsanou před sto lety, v roce 1921, s názvem Lidé v pralese a vydané v češtině v roce 1966, určitě neprohloupíte.
