Každý Radimák by měl znát příběh svatého Prokopa, zřejmě našeho nejbližšího svatořečeného rodáka, kterému věnuji toto krátké povídání.
Svatý Prokop se narodil v blízké Chotouni. Datum jeho narození není známo, ale odhaduje se, že mohl být vrstevníkem sv. Radima. Toto období úplného konce 10. století je charakteristické především upevňováním křesťanství v Čechách. To také poznamenalo i Prokopovu životní cestu. Jako mladý získal vzdělání ve slovanské liturgii a stal se knězem. Přestože byl vysvěcen na kněze, umožnoval mu tehdejší řád založit rodinu a oženit se. Z manželství vzešel aspoň jeden doložený syn. Později se Prokop stal mnichem v Břevnovském klášteře. Po vyvraždění Slavníkovců a v následném období upevňování přemyslovské moci byl zřejmě nucen z Prahy odejít. Prokop zavrhl světské statky a vydal se do sázavských lesů, kde se usadil jako poustevník. Jako benediktýn se řídil heslem „Modli se a pracuj“. Čas mimo modlitby tedy trávil především zpracováním dřeva a obděláváním půdy. Podle sázavské kroniky se k němu později připojil jeho syn a spolu v Sázavě vybudovali prostou poustevnickou osadu s modlitebnou. Mše sloužili výhradně ve staroslovenštině. Postupně si získali značný respekt a důvěru lidí s okolí. Ti začali Prokopa vyhledávat pro jeho duchovní pomoc. Traduje se, že si Prokop svojí prací získal důvěru i samotného českého knížete Oldřicha, který se zasadil o výstavbu sázavského kláštera, kde prosadil Prokopa za prvního opata. Jako opat musel být Prokop velmi schopný, protože sázavský klášter se stal velmi rychle centrem náboženského života v Čechách. Na Sázavě zůstal Prokop až do své smrti 25. března 1053. Podle svědectví vykonal během svého života hned několik zázraků, které měly být základem jeho údajného svatořečení v roce 1204. Jeho ostatky byly v roce 1588 přeneseny do kostela Všech svatých na Pražském hradě, kde spočívají dodnes.
Se sv. Prokopem je spojováno hned několik pověstí. Již jako malý chlapec měl proutkem v Chotouni objevit pramínek zázračné vody, kterou podal své na smrt nemocné matce k jejímu úplnému uzdravení. Byť nepodložená pověst, pravdou zůstává, že v raném středověku byly v Chotouni zaznamenány vodoléčebné aktivity a Prokopova studánka s kvalitní pitnou vodou existuje na návsi dodnes.
Známější pověst pak připisuje sv. Prokopovi vznik tzv. Čertovy brázdy, která se táhne ze Sázavy až k jeho rodné Chotouni. Podle pověsti zkrotil Prokop samotného ďábla, který se snažil ovládnout jeho mysl, zapřáhl ho do pluhu a donutil vyorat brázdu na 20 kilometrů dlouhou. Hlína, kterou oškrábal otkou z pluhu, pak zůstala nad Chotouní jako tzv. chotouňská homole. Jako každá pověst, i tato má reálné základy. Předně sv. Prokop se opravdu celý život intenzivně věnoval práci. Chápal jí jako prostředek přiblížení se k Bohu. Prací člověk krotil své temné stránky a zlé síly. V době raného středověku byl právě pluh symbolem těžké pracovní činnosti. Čertova brázda, ještě dnes částečně znatelná linie v krajině, byla v době Prokopa výraznou a možná i částečně opevněnou hranicí mezi územím Přemyslovců a Zličanů. V poslední době učiněné nálezy v oblasti Lipanské hory tuto teorii jenom potvrzují. Pro sv. Prokopa mohla tato hranice a zřejmě i hraniční cesta být nejpohodlnějším spojením se svou rodnou obcí. Homole nad Chotouní, jejíž původ není dosud jednoznačně vysvětlen, může být pravěkou mohylou, místem posledního odpočinku významné osoby, nebo vyvýšeným orientačním bodem na křížení hraničních stezek.
A tak či tak, Chotouň určitě stojí za vaši pozornost. Příjemnou procházkou se za 4,5 km dostanete do místa, které ve své době psalo kus českých dějin.
